Poslední windsurfingová olympiáda...?

Karel Lavický - 2012

cadiz2012Popravdě ani nevím kde začít. Zkusím to tedy od začátku. Po neúspěšném pokusu kvalifikovat se na Olympijské hry do Londýna z loňského MS v australském Perthu, zbývala druhá a poslední šance. Letošní MS ve španělském Cadizu. Již nemá cenu popisovat peripetie závodu. Celkově jsem obsadil 56. místo a 30. mezi zeměmi a tudíž se mi podařilo po dlouhých 8mi letech opět kvalifikovat ČR na OH. Pro slovenské čtenáře je třeba doplnit, že bohužel Patrikovi Pollákovi kvalifikační místo uniklo o jediné místo a jediný bod. Tím přišel o svou čtvrtou olympiádu.

Ale teď již k samotné olympiádě. Většinu tréninku jsem se snažil strávit přímo v dějišti samotném. Ještě na začátku června se zde konaly závody SP což byl ideální trénink právě na OH. Vzhledem k tomu, že jsem měl program podobný jako většina ostatních závodníků tak zde byla příjemná tréninková atmosféra. Po návratu domů to vše začalo.

Jako většina olympioniků jsem se zpět do Anglie vojenským speciálem. Cesta do naší jachtařské olympijské vesničky ve Weymouthu byla poměrně strastiplná a dlouhá. Vedla přes londýnskou vesnici a nekonečnou cestu autobusem. Ve Weymouthu byl náš celkem 8 členný jachtařský tým ubytovaný ve společném třípatrovém domečku. Celá vesnice nabízela veškeré nutné zázemí- společnou jídelnu s dostatkem jídla 24h denně, prádelnu, posilovnu či místnost k odreagování plnou stolních a video her. Do přístavu co by kamenem dohodil. Jen nepříjemné byly neustálé bezpečnostní kontroly. Při cestě do mariny, při cestě do vesnice. Všechny věci museli projít scannerem a my rámem na detekci kovů.

Zhruba 10 dní před samotnými závody jsme vyfasovali materiál, na kterém jsme později závodili. Pořadatelé vybrané věci podle svého klíče rozdělili mezi závodníky. Nebyla žádná možnost určený materiál upravovat či předělávat. Samozřejmě v případě poruchy, zničení či podobné situace jakákoliv část byla hned vyměněna. Třeba i na vodě mezi rozjížďkami. Když jsem mluvil o bezpečnostních kontrolách na břehu nesmím zapomenout ani na vodu. Celý přístav byl uzavřen jak z břehu tak z vody. Na vodu se smělo chodit jen v určených místech a časech. Také na vodě byl bójemi vyznačen prostor, který byl hlídán, a ve kterém se smělo pohybovat. Jak při tréninku tak během rozjížděk či cestou na start na určený okruh. Závodní okruhy byly v podstatě čtyři. Jeden uvnitř velkého přístavu kde jsme odjeli většinu našich rozjížděk. Pak jeden hned za přístavní zdí a pod pevností Nothe kde také byla divácká tribuna a dva dále na otevřeném moři. Na všech těchto okruzích jsme se střídali s ostatními jachtařskými třídami.

Předpověď nám slibovala poměrně větrné závody na což jsem se těšil. Hned první den jsme závodili na nejvzdálenějším okruhu. Foukalo poměrně pěkně a trať byla hodně dlouhá. Obě rozjížďky jsem se umístil kolem 30. místa a měl jsem pocit, že bych to příští dny mohl ještě vylepšit, protože jsem nejel úplně nejlépe a bylo na čem pracovat. Bohužel se to nepovedlo. Další dny jak jsme postupně měnili okruhy a dostali se až do přístavu jsem se umisťoval až za třicítkou a místo postupu vzhůru jsem se výsledky postupně propadal níž a níž. V jedné z rozjížděk jsem byl navíc diskvalifikován pro ,,ulitý“ start. V dalších dnech panoval trochu proměnlivější vítr než na začátku. Navíc foukal přes kopec poloostrova Portland což dělalo windsurfing poměrně komplikovaný. Celkově jsem tedy obsadil 36. místo. Rád bych jak to bývá zvykem našel, alespoň nějaké pozitivum na svém výkonu. Jak to tak ve sportu bývá občas se daří občas ne. Mě se na olympiádě příliš nedařilo. Je velmi těžké prosadit se v konkurenci všech přímořských států. Když vidíte, jak pracují profesionální týmy, jak podporují své závodníky na břehu i na vodě, ve všech směrech, od kuchaře přes fyzioterapeuta a kondičního trenéra, psychologa, je naše úroveň hodně amatérská. Tím se samozřejmě nechci na nic vymlouvat. Měl jsem všechny předpoklady k tomu abych dopadl lépe. Nepodařilo se. S tím se teď již nedá nic dělat. I přesto si myslím, že i kvalifikace na olympiádu je poměrně velkým úspěchem pro celý český windsurfing.
Již od prvního dne mužské kategorii kraloval Holanďan Dorian Van Rijsselberge, který nedal ostatním šanci. Vyrovnanými výkony se postupně na druhou pozici propracoval domácí Nick Dempsey a bronz až v medailové rozjížďce ukořistil polský šampión Przemyslaw Miarczynski. Dalo by se říci, že stejně suverénně jako mezi muži Dorian tak stejnou ,,one woman show“ mezi ženami předvedla Marina Alabau. Za ní se poměrně překvapivě umístila Finka Tuuli Petäjä a bronz získala Polka Zofia Noceti-Klepacka.

Ale abych olympiádu ze svého pohledu nehodnotil jen negativně. Vzhledem k časové náročnosti naší soutěže jsem absolvoval jako jeden z mála sportovců olympiádu úplně celou- od slavnostního zahájení až po ukončení. A celé je to úžasný zážitek. Již sraz na letišti ve Kbelech a odlet s ostatními sportovci je velká paráda. Seznámíte se s lidmi, které většinou vídáte jen v televizi. Většinou zjistíte, že jsou to stejní lidé jako kdokoliv jiný. My jsme závody strávili zhruba 300km od Londýna takže jsme si olympijské atmosféry moc neužili. Ve Weymouth byla olympijská atmosféra také vidět na každém kroku. Na městské pláži byly velkoplošné obrazovky kde se promítaly přenosy nejen z jachtingu. Ale jinak byly závody hodně podobné jako jakýmkoliv jiným. Stejní lidé, se kterými se potkáváme celý rok na závodech SP nebo MS. Naštěstí jsme po skončení závodů dostali možnost odjet do Londýna a pobýt zde až do závěrečného ceremoniálu. Atmosféra v olympijské vesnici je úžasná. Sportovci, kteří již odzávodili tak chodí fandit ostatním, kteří ještě usilují o medaile.

Olympijské hry na mne opravdu udělaly velký dojem. Vím, že spoustu lidí výkonnostní sport a olympiádu kritizují ať již kuli komercionalizaci, dopingu a podobných nešvarům dnešního sportu. Je to samozřejmě pravda. Olympiáda je Coca-Cola i Mc Donalds. Ale je to i spousta dojemných příběhů. Například příběh surfařky Zofky z Polska. Celý život usilovala o to aby vybojovala medaili. Letos se jí to konečně podařilo- získala bronz. Ale dokázala ji pro svoji malou a nemocnou sousedku ze sídliště ve Varšavě dát do dražby a výtěžek z aukce půjde na její léčbu.

A co dál?

To si myslím, že zatím nikdo neví. Jak jistě víte kite surfing má našlápnuto do Ria 2016. Konečné rozhodnutí padne v listopadu na mítinku ISAF. Podle mého názoru je to poněkud ukvapené rozhodnutí. Co jsem zatím zachytil tak mnoho závodů a mnoho závodníků se kitu-race nevěnuje. Několik závodů samozřejmě bylo, ale když se podíváte na výsledky tak závodníků co opravdu závodí a nemá ve výsledcích jen písmenka mnoho není. To nemluvím o ženách nebo juniorech. Tím nechci říct, že kite na OH nepatří. Jen si myslím, že obecně by olympijskou třídou měla být vždy zvolena jen existující a fungující třída s velkou základnou závodníků. A ne vybrat třídu a později hledat a čekat kdo se jí bude věnovat. A navíc se pomalu blíží konec roku 2012 a za nedlouho bude již první možnost kvalifikovat se na olympiádu a čas neúprosně letí. Především mládežnická třída Bic Techno 293 je v současné době na vzestupu a velmi oblíbená po celém světě. Na závodech MS se scházejí opět stovky dětí z celého světa jako tomu bylo za zlatých let windsurfingu. Vím, že v našich zeměpisných délkách a šířkách to není vidět, ale ve sportovně civilizovaných zemích jsou normálně dětské ws kempy, kroužky a systematická windsurfingová příprava. Další windsurfingová cesta je pro mládežníky otevřená. Mohou se věnovat od slalomu přes freestyle v podstatě kterékoliv disciplíně. Určitě by mohl windsurfing společně s kitesurfingem dělat radost všem divákům na dalších olympijských hrách.

Závodní okruhy a bezpečnostní opatření:

London 2012

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zobrazit fotogalerii:

sezona 2012

 

 

 

 

 

ZPĚT